Vjemy
Padající listí mi podmanilo chorou a léty unavenou až zdecimovanou mysl. V posedu na lavičce bez opěrky, v parčíku bez pořádné květeny, v podzimním mumraji létavičných smítek, s minimem lidí kolem sebe, v pohodlném kabátu z britského second handu, u vyschlé kašny, padám. Padám dolů. Myslí. Padám do stavu nicoty. Do stavu nicoty padám. Do nicoty. Do nicoty padám. Padám dlouze a zároveň pomalu. Už jen pomalu. Tělo se vyrovnalo s lavičkovou konstrukcí. Hlava skloněná. Brada na hrudi. Padám do spánkového ráje. Už ani mžouravě nevidím oranžové viditelno, kdy se pokoušíte usnout odpoledne a začíná ona předehra. Už neslyším malé ptáčky si cvrlikat mezi sebou. Neslyším jejich komunikační kanálky. Neslyším je. Nezaznamenávám vjemy z nedaleké a rušné silnice. Neslyším otce a syna, kteří se procházeli za mnou a rozebírali školní prospěch. Neslyším. Nevidím. Jsem v ráji podzimu. Ať působím jako homeless nebo podivín. Tenhle park, tahle lávka, toto počasí – zde budu spát.
Zůstat v pocitu kladně vyhodnoceného puncu zlata z babiččina prstýnku od židovského zastavárníka. Pozitivní dojem porazil mou představivost a úsudek, že se může jednat o jeden z těch „klenotů“ z teleshoppingu, kdy se blýštivostí a omamnou slovní zásobou pokoušejí různí darebáci samaritánsky ulovit co nejvíce důchodců a obrat je o úspory. Otáčivé patrové těleso, na kterém jsou vkusně připnuty klipsy, šperky ve vzdálenosti 2 cm od kamery. Svíticí saténový obal, mini-žárovky jenž produkují osvit srovnatelný s nekvalitní čelovkou z Haagu, prezentační rohož, která skýtá náramky, náhrdelníky, prsteny. Vše se zárukou té nejvyšší kvality. Dalo by se říci, že garance od Klondike. Moderátor, jenž si do huby nevidí. Naučené repliky svědící falší a lží. Mimika největšího lidumila. Košile s rozepnutým knoflíkem nahoře. Zastřižené hrudní ochlupení. Parfém z Avonu. Fake smích. Fake intonace. Kamerový filtr v režimu „růžových brýlí“. Stará pevná telefonní linka sloužíc pro vizuální okrasu. Studio, kde se po skončení pořadu bude pořádat oslava narození syna od šéfa televize. Šampaňské v akci. Ten žid, bradou porostlý a kloboukem přikrytý, mi vytrhl trn z paty. A že to byl velký trn. Velké díky jemu a létům zkušeností. Jsem nyní klidnější. Nemůžu se dočkat až to řeknu babičce. Asi bude už spát.
Nemožně oblečený tramvaják se vrací domů. Unavený a cítiv se, jak starý pes, vkládá klíč do zámku. Rutinérsky zasunuje klíč. Známé pohyby. Grimasa označující odemčení. A … nic. Druhý pokus. Taky nic. Potřetí. Opět s nepořízenou. Muž je překvapený, avšak nepropadá panice.
„To jistě Táňa nechala klíč v zámku.“
Začíná klepat. Začíná elegantně, jako když hotelový portýr budí hosta přes dveře. Každý poklep má cca minutové pauzy. Set elegantních klepů se nesetkal s úspěchem. Na řadu tedy přichází „bušení na bránu“. Jedná se o styl, kdy sevřete pěst a vší silou produkujete pravidelné údery. Propot z práce, chuť na labužnickou sprchu, hlad, pivo na panděru, si vybírá daň. Tramvaják dostává lidového nerva. K bušeníčku dostávají slovo i nohy. Levá v zákrytu podporujíc half volley z pravé.
„Co jeeeeeeeeeeeee???“
Otevřou se dveře. V nich nahá žena exotického vzhledu.
„Ploc mi kopete do dveri!?“
„Kdo sakra jste?“
„A kdo jste tsakra vy?“
„Já tady bydlím.“
„Není možné.“
„Hergot, co děláte v mém bytě? A kde je vůbec moje žena?“
„Já nevim o cem to mluvite! Bydlím tady sama už 5 let! A nedívejte se mi na koziska!“
„Co … jak jako?“
„Víte o tom, že spíte na lavičce v parku?“
Padající listí mi podmanilo chorou a léty unavenou až zdecimovanou mysl.